Klikněte pro 1. díl příběhu (Jak přišla na tříletou Sáru cukrovka)

Klikněte pro 2. díl příběhu (Motol)

Klikněte pro 3. díl příběhu (Inzulin)

Klikněte pro 4. díl příběhu (Inzulinová substituční terapie)

Klikněte pro 5. díl příběhu (Doma z nemocnice)

Klikněte pro 6. díl příběhu (Kolotoč hypoglykémie a hyperglykémie)

Klikněte pro 7. díl příběhu (První týdny doma, remise, jídelníček)

Klikněte pro 8. díl příběhu (Glykovaný hemoglobin HbA1c)

Klikněte pro 9. díl příběhu (Ketolátky, inzulin, zapomenutý inzulin)

Klikněte pro 10. díl příběhu (Epidemiologie cukrovky prvního typu)

Klikněte pro 11. díl příběhu (Jak k nám přišla Zubatá)

Již v minulém díle jsme naznačili, že nemoc jako cukrovka je kromě spousta úkonů, které zdravý člověk nezná, náročná mimo jiné používáním nejrůznějších pomůcek.

Nejzákladnější z nich je samozřejmě glukometr, přístroj, který diabetikovi zprostředkovává zpětnou vazbu na léčbu - tedy poskytuje informace o aktuální glykémii. Samozřejmě úplně ideální by bylo mít tuto představu kontinuálně po celý den, to ale není tak snadné. Existují sice přístroje, které něco takové zprostředkovávají, ale vždy existují určitá negativa. V USA lze na doporučení lékaře získat přístroj zvaný Gluco-Watch - tedy takové náramkové hodinky, které dokáží stanovovat glykémii kontinuálně měřením přes kůži. Existuje několik technických způsobů, které takové měření umožňují. Nevýhodou je, že údaj nechce ani výrobce certifikovat, neboť nemusí být nutně přesný, problém nastává zejména při nižší teplotě, nebo při pocení. Zároveň obvyklým vedlejším účinkem je zarudnutí či podráždění kůže v místě dotyku, citlivější osoby pak přístroj moc neunosí.

Další možností je přístroj, který podobně jako inzulinová pumpa má čidlo, tedy spíše jehlu, stále zabodnutou v podkoží a měří glykémii prakticky jako glukometr přímo z krve. 

Pro tříletou holčičku se zrovna nehodí žádná z alternativ a proto si musíme vystačit s klasickým glukometrem. Přitom právě u malých dětí má glykémie tendence hodně kolísat a pravidelné měření je nutné. Sice si Sára umí říct, že má málo, ale spolehlivost těchto hlášení není zdaleka stoprocentní a nelze z nich zatím směrodatně vycházet. Dospělí diabetici už poznají i bez glukometru svoji hladinu i režim a tak často měřit nutně nemusí.

Jak vypadá takové měření glykémie? V balení je obvykle vystřelovací hrot - jehla, kterou je třeba se bodnout do prstu. Přístroj se natáhne, přiloží, stiskne tlačítko, vystřelí se jehla a na prstu se vytvoří kapička kapilární krve (z vlásečnice). Do glukometru je předem nasazen testovací proužek, tento se přiloží ke kapičce, nasaje si ji, glukometr vyhodnotí a zobrazí na displeji číslo.

A teď k problému - glukometr je fine věc, na trhu je několik značek, většina prokáže velmi podobnou službu a pro většinu z nich je společná i obchodní strategie výrobců. A tou je cena testovacích proužků. V zásadě celosvětový cenový kartel stanovil cenu balení s 50ti proužky na 700,- Kč. Nakupujte-li přímo u distributora, cena může být o tři, čtyři desítky korun nižší, naopak v některých lékárnách může vyrůst až o 100 Kč vzhůru.

Znamená to tedy, že cena jednoho měření (jednoho proužku) je prakticky u všech glukometrů přibližně 14,- Kč. Když si vezmete, že Sárinku měříme 7x denně - pokud ovšem v průběhu dne mezi měřeními vykazuje, nebo reportuje hypo/hyper glykémii tak i častěji (průměr bych řekl, že je 9 měření na den) máme to bratru 126 Kč denně, balení o 100 proužcích vypotřebujeme téměř 3 za měsíc. Zdravotní pojišťovna cenovému kartelu výrazně nahrává tím, že umožňuje předepsat lékaři určitý počet proužků za rok - ne cenu, za které si můžeme proužky koupit, ale jejich počet. Ačkoli je to u dětí více než u dospělých, pokryje to přibližně 6-7 měsíců v roce, zbylé proužky si musíme hradit samozřejmě sami.

Našel jsem jeden typ glukometru, u kterého stojí proužky o třetinu méně, ale ten zase potřebuje ke změření pětinásobně větší kapičku krve a to mi vzhledem k malým rozpíchaným prstíkům Sáry nepřipadá přínosné.

Diabetici spotřebují i další materiál, který povětšinou pojišťovna hradí, případně jeho cena není stěžejní, ale nejdůležitější jsou svojí cenou právě proužky a o tom jsem chtěl v návaznosti na předchozí článek o sociálních dávkách dnes pohovořit. Že je výroba a distribuce těchto a mnoha dalších zdravotních pomůcek velmi lukrativní je jasné, vůbec bych nechtěl spekulovat o tom, kolik je asi reálná skutečná výrobní cena proužku. Z tuzemským distributorem proužků do našeho glukometru mám nicméně velmi dobré zkušenosti a jeho zaměstnanci mi vyšli velmi příjemně vstříc. 

Co se týče dalších dílů seriálu, nemohu teď před Vánoci slíbit úplně pravidelné pokračování každý týden, ale určitě Vám ještě něco napíšu. Chtěl bych všem poděkovat za spoustu hezkých reakcí a odpovědí na tyto články.

Tohle psal RIK v době vzniku původního blogu, ne všechny informace snesou srovnání se současným poznáním.