Klikněte pro předchozí díl příběhu

Vyrazili jsme tedy do Motola. Ranní průjezd skrz celou Prahu není nijak příjemná věc a rozhodně se nedá stihnout za dvacet nebo čtyřicet minut. Zavolal jsem do práce a omluvil se, že dnes asi už nebudu. Věděli už jsme, že má Sára cukrovku a že bude pravděpodobně nutná hospitalizace. Začali jsme ji na to cestou připravovat. Sárinka naštěstí novou situaci a to, že teď bude s mámou "bydlet v nemocnici" nesla poměrně statečně.

Dorazili jsme do Motola. Našli dětské oddělení, vystáli frontu na 30 Julínků. Na recepci, člověk je nervózní, čeká kdy jeho dítěti pomůžou a místo toho čeká frontu na pořadník a poté s ním recepční hluchá přes okénko provádí anamnézu. Musím se přiznat, že se mi vařila krev v žilách, když jsem musel odpovídat na otázky ohledně příjmení rodičů a aktuálního zaměstnání a dalších věcí, které mi v této situaci naprosto nepřipadaly prioritní.

Po asi patnácti minutách nás konečně odeslali na diabetologickou ambulanci. Tam se sestřička podivila, že nám na obvodě nedělali test z krve a nicméně po jeho provedení nás odeslali přímo na lůžkové v dětském pavilonu. Tam začali holkám připravovat pokoj a nás si vzala do péče paní doktorka, která nám nejprve ve velmi hrubých rysech vysvětlila, že Sára má skutečně diabetes mellitus, nezapomněla zmínit, že za to nikdo nemůže, a musím říci, že byla velmi citlivá, hodná a starostlivá. Přesně taková, jako by si člověk představoval, že by měli v takové situaci všichni doktoři být.

Já jsem většinu z věcí, které nám říkala věděl, neb jsem předchozí večer nasamploval z netu, ale její přístup byl specificky psychologický, protože je pravděpodobné, že někteří lidé se mohou po takovém oznámení hroutit. My jsme to zvládli relativně v pohodě. Otázkou bylo zjistit co bude dál.

Následovala anamnéza, kterou si paní doktorka rovnou klepala do počítače. Zajímavostí bylo, že polovinu z těch informací jsme museli diktovat už dole na recepci, ale zřejmě v motole nemají posíťováno, natož že by společný informační systém umožnil použít data v rámci celého baráku. Nehledě k tomu, že se Sára v Motole narodila, což kupodivu na recepci věděli. No nic ... snad hudba budoucnosti.

Posléze si Sáru nechali v Motole, moje přítelkyně tam samozřejmě zůstala s ní a začali léčbu. Naštěstí jsme onemocnění odhalili včas, takže byla Sára "celkově v dobrém stavu", dehydratace nenastala. Přesto je snaha nejprve nasadit inzulín infuzí. Nicméně Sára dělala takové scény, že jí nebylo možné zavést kanylu. Právě kvůli dobrému stavu tedy začali s aplikací inzulinu rovnou injekčně. Přítelkyně se učila jak nabrat inzulín do injekční stříkačky, jak ho malé píchnout, v pravidelných časech se jedlo a měřilo.

Nevím jestli si to někdo umí představit, dnes už je to pro nás dávno legrace, ale ten pocit vzít jehlu a zabodnout ji dítěti pod kůži ... poprvé jsem z toho měl opravdu špatný pocit.

Během hospitalizace jsme získali vlastní glukometr a naučili se s ním zacházet. Kromě toho probíhala pravidelná edukace, kde se nám snažila paní doktorka vštípit ty nejzákladnější věci.

Dostali jsme knihu, kterou připravil právě kolektiv motolských doktorů, docentů a spol., kniha se jmenuje Abeceda diabetu. Já osobně knihu nazývám userguide - uživatelská příručka. Půjčil jsem si od paní doktorky také jednu a během tří dní ji přečetl. Z uživatelské příručky to nevypadalo až tak beznadějně. Opak byl pravdou.

Sárinka se v nemocnici na oddělení velmi brzy otrkala, procedury snášela dobře, tedy zejména nabírání krve z prstu na test aktuální glykémie, injekce stále snášela hodně špatně a dělala velké scény. Zajímavé na tom je, že v rámci výuky jsme zkusili nejdřív všechny zákroky sami na sobě, ať už píchnutí jehlou tak nabrání krve z prstu a zatímco jehla je tak slaboučká, že vpich není vůbec cítit, z ďobnutí do prstu jsem úplně takový pocit neměl. Sáře však od počátku ďobání do prstu nevadí, zatímco na injekci si zvykala těžko.

(Vzhledem k tomu, že očekávám reakce typu - inzulínové pero, o kterém pohovořím později - nepřipadá pro nás v úvahu. Ačkoli si lidé obvykle myslí, že jehla je skrytá, tak není, není v tom rozdíl. Navíc je Sára malá, takže nepícháme kolmo, což je s perem také složitější a konečně pero nemá dostatečnou citlivost, my dávkujeme inzulín po čtvrt jednotkách (ředění 1:1) a ani psychologicky pro Sáru není pero cestou vpřed. Podrobněji v další kapitole).

Zatím jsme byli v péči lékařů, já dojížděl za holkama po práci, největší tíhu celé situace teď musela nést přítelkyně. Čekalo se, až se hodnoty trochu stabilizují a budou mi holky moci pustit domů. Připravil jsem šéfa na to, že budu potřebovat dovolenou. Veškerou dovolenou ...

pokračování příště ...
(další díl Vás seznámí s poznatky z knížky a vyjde opět v pondělí v 16:35)

Tohle psal RIK v době vzniku původního blogu, ne všechny informace snesou srovnání se současným poznáním.