Když tak jednoho dne v práci vznikla potřeba vyrazit na dva dni do Paříže, byl jsem zprvu zklamán. Nemám nijak zvlášť v oblibě služební cesty. Jsem zvyklý na svůj rytmus a dávám přednost nocovat se svou rodinou, než po hotelích horoucích pekel. Na druhou stranu musím říci, že mě trochu lákala představa poprvé v životě letět letadlem a koneckonců prohlédnout si Paříž na vlastní oči také nemusí být od věci. Předem deklaruji, že mezi moje koníčky nepatří ani historie, ani architektura. Jsem takový ten typ "hrady a zámky zvenku, hospody zevnitř.". To ale neznamená, že bych si neužil pohled na katedrálu Notre Dame, Vítězný oblouk, Eiffelovku, Louvre, nebo baziliku Sacré-Coeur. Ale všechno od začátku.

Jak již bylo zmíněno, dosud jsem neabsolvoval cestu dopravním prostředkem operujícím ve 3D, takže jsem byl přímo natěšený na let Ruzyně - CDG. Na radu již zcestovalých kolegů jsem zvolil Czech Airlines a stroj, který mě měl do Paříže odnést, nesl označení Boeing 737-400.

Když jsem prošel všemi nástrahami ruzyňského letiště a konečně nastoupil na palubu stroje, překvapilo mě, že prostor pro cestující je v letadle výrazně stísněnější než třeba v autobuse. Po chvíli přišla na řadu rozprava s cestujícími a pak už letadlo začalo pomalu rolovat na runway.

Na začátku runwaye pilot zastavil a pravděpodobně čekal na povolení k odletu. Tento posléze dostal. Rozburácely se motory a čekal jsem na okamžik, kdy přestane brzdit a mohutná síla mě zatlačí do sedačky. To se ale nestalo. Akcelerace letadla v úvodní fázi rozjezdu je celkem nudná, z nuly na sto bych mu to hravě nandal ve svém vozítku. Moje pocity, když začal zvedat čumák od země, byly - co blbne, dyť ještě vůbec nemáme rychlost, to přeci nemůže ještě letět.... Mohlo. Naopak celé kouzlo akcelerace přišlo až poté, kdy v přísném úhlu vzhůru letadlo stále nabíralo rychlost. Po drobných turbulencích v zóně mraků jsme se dostali do azurově modrého nebe a postupně přestali stoupat. Poté pilot ohlásil, že nás vítá na palubě, že jsme ve výšce 10000 metrů, rychlost je 798 km/h a venkovní teplota minus 58°C. Pěkné. Moc pěkné. Užíval jsem si pohled z okénka a ignorujíc údiv "rutinních" spolucestujících fotil co to šlo. 

Přišlo na řadu občerstvení. Člověk to zná z filmů. Ve filmech ale asi zřejmě natáčí ve větších letadlech, nebo v nějakém VIP oddělení. Realita skutečnosti, že stevardi s vozíčkem tak tak projedou uličkou, aby rozdali povinné "plastikové" tousty a skleničku čehokoli mi přišlo až komické. A při osmdesátminutovém letu do Paříže veskrze zbytečné.

No vzhledem k tomu, že matička země byla s minimálními výjimkami zahalená mraky pod námi, těšil jsem se alespoň na přistání. To mě ale bohužel také zklamalo. Pilot dosedl naprosto hladce a nic zvláštního se nedělo. Kromě toho, že letiště v Paříži je o dost větší než to pražské. Než jsme dorolovali od dráhy k výstupu, trvalo to nekonečné minuty. Průchod letištěm, čekání na zavazadlo, taxík, hotel.

Jakmile jsem se ubytoval, hned jsem spěchal na recepci, objednat si taxi do centra. Ve Francii narážíte na drobný problém. S výjimkou personálu hotelu je extrémně nesnadné narazit na někoho, kdo hovoří cizí řečí. Taxikářovi jsem horko těžko vysvětloval, že na těch 46 Euro do centra potřebuji účet. Nechápal to v žádném smysluplném jazyce, kterým bych ho o to dokázal požádat. Debata vypadala ve finále asi takto:

- "Do you speak English?"

- kroucení hlavou a tvrdohlavé opakování domorodých slovíček

- "Sprechen Sie Deutch?" 

- stejná reakce ...

- hmmmm "Gavaritě pa rusky?"

- stále nic ...

- "No a česky asi taky nerozumíš co? ..."

No prostě dokonalý challenge ... bez účtenky mi tu cestu neproplatí, takže přišly na řadu ruce, nohy, gesta ... nakonec jsem z něj ten účet dostal. Uff.

Jako první jsem se nechal dovézt rovnou k Eiffelovce. Co mě překvapilo, že je mnohem ale mnohem větší než jsem si ji představoval. V zásadě byl problém udělat jakoukoli fotku, protože se do hledáčku nevešlo nic jiného, než drobné části děravé konstrukce.

No postavil jsem se do fronty, která nebyla nikterak krátká. V zásadě se nejednalo o frontu na vstupenky, nýbrž o frontu na protiteroristickou prohlídku. U kasy poté již bylo volno. Zakoupil jsem vstupenku až nahoru a jal se počkat na výtah. Taková kolejová kabinka, která nás dovezla jednou z "nohou" věže na druhou terasu.

Odtud až na vrchol jezdil výtah, na ten ovšem bylo třeba vystát celkem nepříjemnou frontu. Nahoře bylo chladno, pršelo a foukalo. Přesto výhled krásný. Zatím jsem se ve městě neorientoval. Zaslechl jsem češtinu. Zeptal jsem se páru ve středních letech ve snaze o krajanské sblížení, zdali už našli Louvre. Pán se na mě opovržlivě podíval, jako na idiota, který hledá u pisoáru splachovadlo a odměřeně natáhl paži: "Louvre je přeci támhle." Poděkoval jsem a dodal, že jsem v Paříži teprve 70 minut, ale myslím, že to na ně dojem neudělalo. OK. Lépe se nebratřit. Vytáhl jsem mapu a chytrého průvodce. A udělal pár fotek - všemi směry pro jistotu.

Poslední terasa, tedy třetí a nejvyšší úroveň věže má dvě patra. První je kryté a zasklené, ale vedou z něj schody ještě úplně nahoru.

Tam mimo jiné malý krámek se šampaňským, rozlévaným do malých plastikových kornoutků za něco kolem 10 Eur. Říkám si, když už jsem tady, plácnu se přes kapsu - je to hezké stát na úplném vrcholu Eiffelovky a dát si kapku šumivého moku. V prodejně byl příjemný černoušek nebo míšenec, který jako jeden z mála Pařížanů, které jsem potkal, hovořil plynně anglicky. Zákazníci přede mnou si zakoupili drink. Pán držel dveře do krámku. Mladík mě zdvořile a takřka zoufale požádal, jestli by také podržel dveře. Prý už žádal opakovaně dole o zarážku, ale stále mu ji nepřivezli. A vítr velký. Usmál jsem se, podržel dveře a prohlásil, že doufám, že nebudu muset u dveří čekat na dalšího zákazníka - tzv. režim převozník. Mladík se zasmál a ujistil mě, že jakmile mi naleje a namarkuje, dveře převezme. 

Když jsem sjel z věže zase dolů, otevřel jsem mapu a přemýšlel, kam vyrazit. Rozhodl jsem se pro vycházku kolem Seiny směr centrum. Bohužel drobně až středně pršelo. Po chvíli jsem řeku přešel a mířil neomylně k Louvru. Dorazil jsem na Place de la Concorde, kde se tyčí obelisk z egyptského Luxoru, který králi Ludvíku Filipovi daroval tamní místokrál Muhammad Alí. Odtud se již dalo vstoupit do zahrad Louvru, které člověk zná z mnoha francouzských filmů. Opravdu nádherné zahrady, jezírko s fontánou a směrem vpřed malý vítězný oblouk a za ním již Louvre s obligátní skleněnou pyramidou na nádvoří. Co mě pobavilo zejména, že skrz Louvre vede víceproudá silnice. Je to trochu jak před Národním muzeem na Václaváku. Mnohokrát kritizovaná hlavní dopravní tepna. Tak něco podobného mají i v Paříži. A když už jsem u dopravy, to co se děje v Paříži na silnicích se dá srovnat tak maximálně s Bratislavou a to ještě těžko. To, že jako chodec máte zelenou, ještě vůbec ale vůbec nic neznamená! Dokonalý chaos.

Pokračoval jsem dál po nábřeží na oba ostrovy. Nejprve na Île de la Cité, kde jsem chtěl vidět slavnou katedrálu Notre Dame. No zvoník tam sice nebyl, ale svatostánek vypadal opravdu mocně. 

Ještě poté, co ji člověk obejde ze všech stran, je ohromen tou gigantičností a množstvím drobných detailů na všech úrovních. Opravdu silný zážitek. 

Pokračoval jsem na druhý ostrov I'lle Saint-Louis. Podle průvodce se zde v ulici Rue Saint-Louis en I'lle nachází v čísle popisném 38 restaurace, kde vaří původní galské speciality. Už jsem byl značně uondán a něco k snědku by se šiklo, proč ne zrovna galská restaurace.

Číšník naštěstí vládl angličtinou a na moji otázku po jídelním lístku vysvětlil, že v této restauraci nemají jídelní lístek, tímto jest on můj průvodce. Zároveň mě odkázal ke zvláštnímu baru, kde si možno načepovat ze soudku víno v libovolném množství, které jest v ceně a začít chod libovolným množstvím předkrmů na stole se nabízejícím. Od různých kusů masa, klobás, paštik, a dalších a dalších ingrediencí. Ochutnal jsem tak jen decentně od každého trošku, zejména mě zaujal takový zvláštní salát (nebo jak to nazvat), jehož základní složkou byl kuskus, celé to bylo na kyselo a obsahem byly věci, které jsem nepoznal. Ale skutečně velmi velmi dobré. Snažil jsem se poté doma (marně) vytvořit z kuskusu něco alespoň vzdáleně podobného.

Poté co se číšník ujistil, že jsem již dosyta napředkrmován, přinesl koš zeleniny. Pojmem koš nepřeháním, skutečně proutěná mísa velikosti většího houbařského koše plná zeleniny. Dle libosti. No tak něco jsem ochutnal, ale tušil jsem, že není radno to přehánět, neb jsme se stále nedostali k hlavnímu chodu. Poté jsem byl dotázán na steak, vybral jsem si medium steak z jehněčího. Byl celkem dobrý a medvěd v mém bříšku již byl docela slušně nasycen. Show ale neskončila. Číšník přinesl další mísu, na které bylo hrubým odhadem 2 kg sýra, v sedmi druzích. Přiznám se, že přezrálé sýry typu Nivy nebo sedlčanského Pepy opravdu nemusím. Vybral jsem si tedy něco, co vypadalo jako Madeland a i to vcelku podobně chutnalo a pak ještě jeden, který připomínal vizuálně blaťácké zlato, ale jejda, on to byl zrovna nějaký hodně plesnivý Pepa. No co se dalo dělat. Poté jsem se cítil již skutečně přesycen a nabídku číšníka na zákusek - rozuměj další koš, tentokrát s ovocem, jsem zdvořile odmítl. Číšník nabídl automaticky výměnu toho tzv. dezertu za kávu, což jsem s povděkem kvitoval. Celé menu stálo pouhých 38 Eur a venku se již setmělo. Vyrazil jsem dál, moc času a sil už mi nezbývalo. Zamířil jsem si to po Boulevardu Saint-Germain na Boulevard Saint-Michel a po ní doťapal až k Louxemburské zahradě. Ta již byla zavřená a po tmě za plotem toho moc vidět nebylo. Ještě chvíli jsem se noční Paříží promotal na Boulevard Montparmasse a pak už ulovil první taxi a nechal se dovézt zpět do hotelu poblíž letiště.

Následoval pracovní den, kterým Vás nebudu zdržovat, snad jen kromě poznatku, že naši kolegové v Paříži byli velmi příjemní a milí a že celý pracovní den proběhl ve velmi poklidné, přátelské a efektivní atmosféře.

Poslední večer v Paříži před odletem jsem zvažoval, kam tedy vyrazit. Dva dny není mnoho a na hotel jsem se dostal až někdy v sedm večer. Kolega v práci poradil, že z toho, co jsem dosud neviděl, má smysl navštívit Vítězný oblouk. Tak jsem také učinil. Taxi mě vezlo směrem k oblouku ale vzhledem k téměř neúnosné zácpě jsme se snadno k oboustranné spokojenosti dohodli (opět posunky) s taxikářem, že mě vyloží již o náměstí dříve na Place de la Porte Mailot. K oblouku jsem si došel pěšky. 

I Arc de Triomphe mě překvapil svoji mohutností. Zalezl jsem do podchodu, kde se prodávaly vstupenky a vyšlapal si točité schodiště až na vrchol. Je pravdou, že výhled z Vítězného oblouku je minimálně stejně malebný jako z Eiffelovky. Tento den jsem si již vychutnal celý pohled na linii moderního Velkého oblouku (Arc la Grande), přes Vítězný oblouk, náměstí Place de la Concorde s egyptským obeliskem, až k malému vítěznému oblouku v Louvru. Stejně tak nádherný je pohled na Eiffelovu věž, nebo směrem na vrch s bazilikou Sacré-Coeur.

Opravdu pěkné. Sešel jsem dolů a pokračoval na Elizejská pole (Champs Elysees), což je jak jsem vyrozuměl v Paříži něco podobného jako Václavské náměstí v Praze. Procházel jsem se dolů a nahoru a podle průvodce identifikoval vyhlášené podniky. 

A také už mi docela vyhládlo. Průvodce se zmínil o jisté vyhlášené restauraci, kam prý mimo jiných celebrit zavítává i francouzský prezident, podnik jménem Fouguet's. Řekl jsem si, že když je ta hospoda dost dobrá pro prezidenta, že by mohla být dost dobrá i pro mě a zašel jsem trochu provětrat služební platební kartu. Obsluha byla vynikající, víno přiměřené, jídlo ucházející. Zkrátka žádný zázrak, který by se dal očekávat, to nebyl, zejména pokud by člověk vyhledával solidní poměr cena/výkon. Pokud by cena byla řekněme poloviční, dalo by se bez nadsázky říci, že je to slušná restaurace.

No vychutnal jsem si růžové víno a přemýšlel, kam vyrazit dál. Bylo už dost pozdě. Prošel jsem ještě kompletní Champs Elysees za tmy, na vteřinu porozmýšlel o tom střihnout si (jak radí v průvodci) Vítězný oblouk ještě v noci, ale nakonec jsem chytil taxi a nechal se odvézt do hotelu se zastávkou u Sacré-Coeur.

Celé prostranství před a kolem baziliky bylo plné povětšinou mladých lidí, ozýval se zpěv a dobrá, přitom však kultivovaně nahlasitá zábava. Dýchla na mě taková uvolněná, takřka hippie atmosféra. U nás něco nezvyklého a zvláštního.

To byla moje poslední zastávka v centru Paříže. Další pracovní den, taxi, letiště, Ruzyně, hlavák, vlak a všude dobře, doma nejlíp. Byl to výlet Paříží letem světem za poklusu, ale věřím, že se na tu pětatřicetiletou štětku ještě podívám a tentokráte na delší dobu a s mojí rodinou.

Tohle psal RIK v době vzniku původního blogu, ne všechny informace snesou srovnání se současným poznáním.