EVčko, slanina na kostičky, červená cibule nebo šalotka, orestovat do zlata, přidat houby (v mém případě syrovinky, křehutky, holubinky, lišky), restovat do zlata, zastříknout bílým vínem, vyvařit. přidat vývar, rajský protlak, zasmahnout, vyvařit.

Přidat pokrájenou kyselou okurku, pupeny kapari pokrájené, sůl, čerstvě mletý černý pepř. Redukovat do hustoty omáčky, přilít smetanu a znovu. Na závěr zelené z jarní cibulky, nebo petžel.

Stroganov se podává k rýži, ale já s tím nesouhlasím, americké brambory nebo hranolky to jistí.

A nyní jak vlastně vznikl originální recept na hovězí svíčkovou Stroganov? No nikdo neví ... ale:

Stroganov je jídlo, které vypadá jednoduše: hovězí, zakysaná smetana, trochu hořčice, dnes často cibule a houby. Jenže jeho původ je malá aristokratická detektivka.

Jediné opravdu pevné místo v příběhu je rok 1871. Tehdy se v ruské kuchařce Eleny Molokhovec objevuje recept na „hovězí po stroganovsku s hořčicí“. A pozor: žádné houby, žádná cibule, žádné nudle. Jen kostičky hovězího, nové koření, máslo, mouka, vývar, hořčice a nakonec smetana. Tedy mnohem střídmější jídlo, než jak ho známe dnes.

A teď začínají legendy.

První říká, že recept vznikl v domě rodu Stroganovů, jedné z nejbohatších ruských rodin. Ruští aristokraté tehdy milovali Francii, mluvili francouzsky a často zaměstnávali francouzské kuchaře. Takže jídlo mohlo vzniknout jako krásný kompromis: francouzská technika a hořčicová omáčka, ruská láska ke smetaně. Tuhle verzi mám osobně nejradši, protože zní méně jako pohádka a víc jako normální dějiny kuchyně.

Druhá verze je něžnější: starý hrabě Stroganov už prý neměl dobré zuby, takže mu kuchař nakrájel maso na malé kousky a schoval ho do jemné smetanové omáčky. Někde se v téhle roli objevuje Pavel Alexandrovich Stroganov, jinde Alexandr Grigorjevič Stroganov. Historicky to kulhá, ale jako příběh u stolu funguje výborně.

Třetí stopa vede do Oděsy. Podle ní měl hrabě Stroganov „otevřený stůl“ pro slušně oblečené hosty. Jídlo tedy nemuselo vzniknout jako tajná domácí specialita, ale jako praktický aristokratický pokrm pro větší společnost: drahé hovězí, snadná porce, omáčka, která drží celé jídlo pohromadě.

Čtvrtá verze má jméno kuchaře: André Dupont. Ten měl údajně vařit pro hraběte Alexandra Stroganova a vytvořit jídlo právě pro jeho potřeby. Jenže pak se v příběhu objeví ještě jeden francouzský kuchař, Charles Brière. Ten v roce 1891 předložil recept na hovězí Stroganov do soutěže časopisu L’Art Culinaire v Petrohradě. Larousse Gastronomique z toho později vyvodil, že Brière byl vynálezce. Problém? Název i recept existovaly už předtím. Takže Brière byl spíš popularizátor než otec receptu.

A pak je tu skoro pohádka ze Sibiře: maso bylo tak zmrzlé, že šlo krájet jen na tenké proužky. Hezký obraz, ale moc nevysvětluje smetanovou omáčku. Spíš legenda než historie.

Nejpravděpodobnější odpověď tedy není jedno jméno. Stroganov nejspíš nevznikl v jedné slavné minutě, kdy kuchař zvolal „mám to!“. Spíš se dlouho vařil v prostředí ruské šlechty: francouzští kuchaři, ruské suroviny, smetana, hořčice, hovězí pro bohatý dům. Jméno mu dali Stroganovové, kuchařky ho zapsaly, restaurace roznesly dál.

Po revoluci v roce 1917 s ruskými emigranty odcestoval do Číny, pak do Evropy a Ameriky. Tam dostal houby, cibuli, nudle, papriku, víno, konzervované polévky a tisíc domácích podob.

A tak je Stroganov vlastně přesně takový, jaké bývají slavné recepty: trochu fakt, trochu rodinná legenda, trochu emigrantský kufr a hodně dobré omáčky.

Zdroje: Tasting History / Molokhovec 1871, Bon Appétit, Grainews, LARED21, All The Things We Eat, přehledově také Wikipedia.