Anna tady nepracuje dlouho a Michal jí vždycky hodně pomohl. Nemohla se na něj zlobit. Vlastně to byl nejbližší člověk, kterého tu teď měla. Sbalila si věci a vyrazila na zastávku.

Venku byla tma, vzduch byl pořád trochu nezvyklý. Anna se do tohohle města přestěhovala teprve nedávno. Lidé tady mluvili trochu jinak než u ní doma, vzduch voněl jinak a bylo tu takové zvláštní ticho. Jasně, tramvaje cinkají, auta hučí, letadla vrčí nad hlavou, ale i tak je to jiné. Je to takové nepochopitelně tišší.

Jak dlouho může trvat, než se začneš cítit doma v úplně jiném městě? A chceš se tam vůbec cítit doma? Těžko říct.

Na zastávce kromě Anny v tuhle hodinu nebyl nikdo. Byla tam sama a byla za to vlastně trochu ráda. Byla tak unavená, že co by si s kým mohla vůbec říct?

Noční autobus zastavil, Anna nastoupila. Nebylo tam mnoho lidí, ale Anna stejně měla pocit, že na ni každý kouká. Měla tenhle pocit už od té doby, co se přistěhovala. Jako by všichni věděli, že je jiná. Ty pohledy vypadaly nepřátelsky. Štípla si lístek a přestala řešit cestující. Koukala z okénka.

To město je jiné. Je tu řeka, ale jiná řeka. Je tu hodně kamenné dlažby, ale jiné než z domova. A je tu ticho.

Na další zastávce přistoupil muž. Bylo mu kolem padesáti a čuměl do mobilu. Pouštěl si staré díly M.A.S.H.e, příběhy z americké vojenské polní nemocnice v Koreji. Hawkeye Pierce tam hrál s Trapperem McIntyrem hru knock-knock.

### Ťuk ťuk. ###


Annu napadlo, že tenhle americký vtip vlastně vůbec nechápe.

Knock knock.

Kdo tam…

Oni se tím baví, ale Anně to nikdy nepřišlo vtipné. Nemůžeme rozumět všemu a nikdy nebudeme.

Je pozdě večer a ještě ji čeká asi 8 zastávek. Je unavená. Chvílema klimbne.

V tu chvíli se jí zdá o dětství.

Ona a její milovaná sestra Klára jsou jako malé holky na prázdninách u babičky s dědou na venkově. Babička bude vařit zeleninovou polévku. Babička s dědou mají většinu surovin na zahradě. Slepice, králíky, udírnu, ve které děda zrovna teď v Annině snu udí vepřová žebra, a Klára s Annou se předhánějí, kdo babičce přinese ze záhonku rychleji suroviny do polévky.

Cibule, která už je krásně žlutá a nať má už přischlou, mrkev, u které nikdy nepoznáte podle listí, jak bude velká. Hledáte podle kolečka těsně nad zemí. Čím tlustší, tím větší bude mrkev. Pokud ji ovšem nevytáhnete a ona je úplně maličká, kraťoučká.

Klára vždy běžela pro zelí nebo červenou řepu. Ty byly větší a Klára vždycky vyhrála. A kdyby ne, Anna by svoji mladší sestru vyhrát nechala.

Ta vzpomínka Annu probudila.

Však Klára se má přistěhovat ke mně, už za týden. Musím jí zavolat.

Anna našla v seznamu číslo na Kláru a začala volat.

### Snění ###


Když člověk sní, dějí se poměrně zvláštní věci. Věci, které nelze kontrolovat, vnímáme jenom pocity. A to se právě dělo Kláře. Prožívala toto:

Chodím městem. Mým městem. Nevím proč, ale jdu do nákupního centra. Nevím, co tam mám hledat, ale něco v pozadí mého spícího vědomí mi říká, že musím. Nelze tomu odporovat.

Chodím tím centrem dokola, ale nemůžu najít cestu ven. Nevím, proč jsem tam. Chodím dál. Čas je stále jakoby pomalejší a čím dál jasněji je úkol nesplnitelný. Ale i když nevím proč, stále tam chodím, hledám cestu ven. Vždyť já vím, kde je východ, ale v tom snu se mi ho nedaří najít. Začínám skoro panikařit, ale východ nikde.

Před tím nákupákem jsem nechala kočárek s mojí maličkou holčičkou. To je ten děs, který mě pronásleduje ve snu. Musím se dostat ven za svojí holčičkou. Určitě se jí něco stalo.

Do mysli se vmísí podivná pochybnost. Ale vždyť ten nákupák už tu není. Jak to, že v něm jsem?

Protože sním.

Ale proč mám být ve snu tady? Nehledám tu sestru Annu?

Nevím.

Najednou se Klára jako by probudila.

Znáte ten pocit, že se uprostřed noci
vzbudíte? Myslíte, že jste vzhůru, ale nemůžete se pohnout? Nemůžete nic říct.

Klára tenhle pocit znala, ale stejně jí to připadalo pokaždé děsivější.

Říkala si: Za chvíli to přejde, vždycky to přešlo. Ale tentokrát to bylo celé jiné. Celé nepochopitelně reálnější.

Cítila, že ji bolí hlava. Cítila, že těžce dýchá. Tohle se jí nikdy při spánkové paralýze nestalo. Začala vnímat silný tinnitus v uších. Měla pocit, že má otevřené oči, ale přesto nic nevidí.

Zároveň měla někde uvnitř pocit, že to, co se děje, je extrémně špatně, ale nedokázala přijít na to, co přesně.

Byla unavená, byla ospalá, ale vzhůru, asi. A pořád se nemohla pohnout.

Zkusila pohnout prsty.

Něco držela.

Mobil v její kapse začal zvonit. Ale nemohla se ke kapse dostat.

Mobil vyzváněl.

### Již brzy ###


Další zastávka. Do autobusu přistoupil evidentně opilý muž, ze kterého smrděly levné cigarety.

Anna poslouchala telefon. Vyzváněl a vyzváněl a nikdo ho nebral.

Anna dvakrát ťukla na displej, aby ukončila volání. Je už dost pozdě, Klára asi spí.

„Я зателефоную Кларі завтра,“ řekla si Anna a řekla to nahlas.

V tu chvíli zrudnul přistoupivší opilec a pustil se do Anny.

„Tak ty jsi z Ukrajiny. Žiješ z našich daní. Táhni zpátky na Ukrajinu.“

Muž s mobilem zvedl oči. Na chvíli. Pak se zase podíval na obrazovku. Nikdo další se jí nezastal.

Anna to znala, nebylo to poprvé. Dívala se před sebe a čekala na další zastávku.

Autobus zastavil. Vystoupila, nereagovala a s úplně prázdnou hlavou šla domů pěšky.

Nelétají tu bomby, létá tady nenávist.

Anna přišla domů, převlékla se a padla do postele.

Už jenom týden a bude tu Klára. Budeme tu mít jedna druhou i s maličkou Alinkou.

### Telefon přestal zvonit. ###


Klára pořád čekala, až se bude moct pohnout. Jenomže už si začínala vzpomínat, co se dělo předtím.

Sirény ječely. Vzdušný útok. V noci.

Jenom v noční košili vzala svoji maličkou dcerku a běžela po schodech osmipatrového bytového domu pryč, schovat se do krytu nebo do metra.

Nestihla to. Začala si uvědomovat tu realitu.

Najednou se něco pohnulo. Nad Klárou někdo jakoby sundal nějaký poklop. Oči jí zaslepilo světlo, blikání majáčků a v pištících uších uslyšela sirény.

Tentokrát jiné sirény. Najednou mohla pohnout rukou.

Spatřila nad sebou záchranáře. Kluk s helmou v reflexním oděvu hasičů a záchranářů.

„Paní, podejte mi to dítě. Podejte mi to dítě.“

Klára zvedla ruce a podala záchranářům chladné tělíčko svojí malé dcery.

Slzy jí vstoupily do očí.

Její maličká Alinka, kterou v závalu pod sutí stále držela na hrudi, byla mrtvá.

### Ťuk ťuk ###


Klára měla slzy v očích. Moc neslyšela, ale věděla, že pro ni skončil svět.

Proč neodešla se svojí holčičkou pryč s Annou?

Měla tu Olexandra, který řídil drony u Maďara, a byla na něj pyšná. Nemohla s Alinkou odejít, dokud byl naživu. Byl to její domov, její země, její lid. Ale poté, co Olexandr padl, už moc nezbývalo. Rozhodla se přestěhovat za Annou do cizí země. Už brzy. Ne dost brzy.

Záchranář k ní natáhl ruku a pomohl jí vyprostit se z trosek.

Chytila se ho.

Pak přišel záblesk. Jenom záblesk, víc už nic.

Tu obrovskou ránu už Klára ani záchranáři neslyšeli.

Druhá klouzavá puma trefila stejné místo.

Ťuk ťuk.

### Double tap ###

*Double tap (v českém vojenském a bezpečnostním odborném názvosloví označovaný jako dvojitý úder nebo následný úder) je „taktický“ postup, při kterém je na stejný cíl veden druhý útok v krátkém časovém odstupu po prvním. Teroristická metodika, kterou Rusko opakovaně používá při útocích na civilní obyvatelstvo Ukrajiny.